DRAMATURGICKÝ PLÁN SEZONY 2024/2025

Generační horizonty, generační zlomy. Sezóna 2024/2025 ve Švandově divadle nabídne Gazdu a robu a Divokou kachnu. U Švandů chystají hru o zranitelnosti dospívajících, novinku o dvojici Salivarová-Škvorecký i mezinárodní spolupráci.

Celkem čtyři premiéry, z toho dvě ve Velkém sále a dvě ve Studiu, plánuje v sezóně 2024/2025 Švandovo divadlo v Praze. Připravuje rovněž mezinárodní spolupráci s divadelníky z Los Angeles, hostování v USA či Kanadě a bude pokračovat v rozvoji nových provozů a budov sloužících scénickému umění. „Od podzimu 2024 budeme na velkém jevišti Švandova divadla realizovat dva tituly, které budou sledovat různé podoby generační dynamiky ve společnosti. Půjde o generační horizonty i generační zlomy,“ uvádí k chystaným premiérám Martin Františák, umělecký šéf smíchovské scény.

Herecký soubor rozšíří Barbora Křupková a Mark Kristián Hochman. 

 

_______________________________________________________________ 

Velký sál Švandova divadla

 

Gabriela Preissová, Kasha Jandáčková

Gazda a roba

režie: Kasha Jandáčková
premiéra: 9. listopadu 2024 - Velký sál

 
Já vaše myšlénky všecky obrátím!

Gazdinu robu ve vlastní adaptaci pro Švandovo divadlo zinscenuje jedna z nejvýraznějších divadelních režisérek mladé generace Kasha Jandáčková. Do většiny rolí obsadila mladé členy smíchovského souboru. I díky tomu se rozbíjí veškeré předsudky a stereotypní nánosy obvyklé interpretace kanonického textu české dramatiky a neotřelým způsobem atakuje nejen strnulost uvažování o tzv. realistickém dramatu, ale především strnulost společenského úzu, uvažování o rolích muže a ženy ve společnosti, o rodinných vztazích, o zodpovědnosti za svá rozhodnutí navzdory očekávání. Tento zásadní posun je reflektován i skrze změnu původního názvu – a to na Gazda a roba… dvě samostatné osoby, přičemž pojmenování jedné se neodvíjí od pojmenování druhé, ale právě z perspektivy, jak jsou „hodnoceny“ společností. 

Když odejde od rodiny muž, vzbudí to rozruch. Když odejde od rodiny žena, je to skandál
a neomluvitelné. Dva stejné činy, dvě různá hodnocení a společenské dopady. Krajčířce Evě
je kvůli chudému původu zapovězena láska s Mánkem. On se za ni nedokáže v pravý čas postavit, a tak se Eva natruc vdá za kožušníka Samka. Ať všichni vidí, že ona Mánka 
k sobě nelákala. Láska si nedá ale poroučet; Evu a Mánka to k sobě stále táhne, nemohou si pomoci. Trápí se. Tak proč se konečně nevzepřít tomu, „co se má“? Tím spíš, když to uvidí celá ves. Ta ves, která je pozorovala, hodnotila, pomlouvala. A když nepůjde začít znovu zde, začnou jinde… hlavně, že spolu a s požehnáním. 

Gabriela Preissová při psaní dramatu Gazdina roba vyšla ze své stejnojmenné novely. Autorce v té době nebylo ještě ani třicet a rozhodně nebyla připravena na poprask, který neidylickým vykreslením venkova vyvolá. Názory Evy a síla, kterou v sobě našla ke svým „odsouzeníhodným“ činům, působily jak rozbuška. Navzdory útokům a výtkám se brzy Gazdina roba stala jedním ze stěžejních dramat české realistické tvorby, respektive české dramatiky vůbec, a patří k nejlepším divadelním hrám, které u nás kdy vznikly. 

Inscenace Gazda a roba je dalším z klasických titulů, které chce Švandovo divadlo nahlédnout ve výrazné interpretaci těsně spjaté s tématy, které rezonují dnešní společností. A víme dobře, že ani ve čtvrtině 21. století nejsou mnohdy ve „veřejném mínění“ přiznána stejná práva mužům a ženám.

 

 

Henrik Ibsen

Divoká kachna

režie: Martin Františák
premiéra: 12. dubna 2025 – Velký sál

Když připravíte průměrného člověka o životní lež, připravíte ho tím zároveň o štěstí.

Ibsenovu hru ve Švandově divadle zinscenuje umělecký šéf Martin Františák. Severské symbolistní drama jej přitahuje pro dráždivost tématu hyperkorektnosti představitelů tzv. generace „sněhových vloček“. Ubít druhého ideálem, dotlouci pravdou do úplného prozření?  Františák a jeho tým připravuje generační střet herců mladé generace s výrazněji etablovanými členy divadla. Usiluje tak o živý názorový střet generací. Hraje se o nejvíce –

o šťastné dětství dospívající dívenky Hedvičky? O její milovanou divokou kachnu? V tomto Ibsenově dramatu se doslova hraje a tancuje o pravdu, o život i o smrt.

Na půdě domu si rodina vytvořila svůj vlastní vysněný svět. Divoký pták s postřeleným křídlem a zlomenou nohou zde symbolizuje nemocnou společnost, svět skromných materiálních i duchovních poměrů, ale i malé „zmrzačené“ štěstí Ekdalovy rodiny. Každá postava v této rodině má svůj imaginární svět, ve kterém se snaží být šťastná a všichni úzkostlivě o své skromné rodinné štěstí pečují. Jejich zdánlivě poklidný život naruší továrníkův syn, který se vrací po letech domů. Ten se rozhodne očistit život svého přítele
od lži, ale neštěstí spočívá v tom, že život Ekdala a jeho rodiny je na této lži bytostně závislý. Tragický osud divoké kachny se naplňuje. Rodina se rozpadá, svět, který si s námahou, péčí a láskou léta budovala, se zboří během jediného dne.

Je třeba usilovat o život v pravdě za každou cenu? Je pravda nad vším, dokonce i nad štěstím? Nebo je někdy „životně důležitá lež“ nezbytná k dosažení štěstí?

 

 

Martin Františák / Ivan Acher a kol.

Nirvana – Rape me!

režie: Thomas Zielinski
premiéra: podzim 2025 - Velký sál

Dostaň mě, ať uvidím. Pokud musím - oslepnu!

Inscenace Švandova divadla o bodu zlomu. Uvnitř světa příběhu grunge a příběh kapel té doby – Nirvana, Green River, Pearl Jam…

Kapela Nirvana symbolicky ukazuje na lidské příběhy a osudy spontánních rebelií narušovaných korporátními a mainstreamovými chapadly kapitálu.

Přelom 80. a 90. let přinesl ve Spojených státech hospodářskou recesi a nestabilitu, sociální nejistoty, změnu prostředků komunikace, výrazný nástup korporátních společností i do menších regionů, nalomení zbytků tradičních hodnot a fatální krize funkční rodiny. Tyto
a jistě mnoho dalších signálů vyvrcholí v krizi, kterou reflektoval hudební styl grunge, jehož výraznými mluvčími se stala právě skupina Nirvana s lídrem Kurtem Cobainem. Většina dění na hudební scéně této dynamické hudební vlny se odehrávala v Olympii a následně
v nedávno šedém a prázdném městě Seattle. Vystoupení grunge kapel se vyznačovalo punkovým přívalem energie, hardcorovými prvky, jako je state diving. Z textů sršela beznaděj, vztek, deziluze, pocit odcizení, společenská kritika, bolest, ale i cynický humor, jistá hravost a svobodomyslnost. Začala se odehrávat poslední celosvětová rocková rebelie.

Švandovo divadlo nabídne inscenaci s příběhem - zřetelný řev generace dnešních padesátníků. Po křiku ticho, trapno, chvění, tekutost a otázky potřebné k hledání posledních silných Otců, jak v nebi, tak i na zemi.

„Myslím si, že moje generace je poslední generací nevinnosti…Všechno byla úplná fantazie, všechno bylo prosté a jednoduché jako středověk, ve srovnání s dnešní dobou. Děti dospívají tak rychle, očekává se od nich víc, než dokážou zvládnout. Býval jsem hodně bit, můj otec mě bil, dělal to na veřejných místech, v restauraci, kdekoliv. Když jsem třeba rozlil sklenici
s vodou, dal mi pořádný pohlavek nebo facku. Nikdy jsem nepochopil, proč to dělá. Nejspíš
se za mě styděl a měl strach, co si o něm pomyslí ostatní lidé v restauraci… Ale prostě se to posralo. Žili ve vyfantazírovaném světě, takže to prostě museli nějak pokazit. Rozváděli se
a začínali provádět zvláštní věci, jak to udělala moje matka. Začínali chlastat, když jim bylo třicet a byli zas a znovu udivení, že to posrali i při výchově svých dospívajících dětí. Protože nechápali, co jejich děti potřebujou. Pamatuju se, že všichni moji kamarádi se ptali na to samé, když jim bylo asi tak sedm let. Věk, ve kterém si ještě neměli klást takové otázky.
Ale bylo to jako mor... úplná nemoc... Můj příběh je stejný jako příběh devadesáti procent lidí mého věku.” Kurt Cobain.

 

_______________________________________________________________

Studio

 

Pavel Jurda

Dívenka na trampolíně 

režie: Martin Františák
premiéra: 1. února 2025 -  Studio

„Lidé jsou různí, pane Hvížďalo, také jste to říkával? A jsou různí i v emigraci. O jejím složení jsem často přemýšlela, hned na začátku, kdy jsem byla zmatená a neorientovaná, s předsudky o předchozích generacích a o těch před nimi, a když jsem je poznala, když jsem se s nimi spřátelila, a taky znepřátelila, lidé jsou lidé. Nemám ráda jednoznačné soudy o emigraci, jako nemám ráda jednoznačné soudy o národech, rasách, ať už je pronášejí komunisti doma nebo lidi tady.“ 

Zdena Salivarová

Hra renomovaného režiséra, scénáristy a dramatika Pavla Jurdy je psána přímo pro herecký soubor Švandova divadla. Švandovo divadlo tak pokračuje v dramaturgické linii autorských textů (Pankrác ´45, Hadry, kosti, kůže či Štyrský/Toyen/Heisler), které jsou inspirovány výjimečnými osobnostmi naší minulosti, o jejichž životech a osudech se ví nezaslouženě málo. Do jevištní podoby text převede Martin Františák. Ten za režii inscenace Hadry, kosti, kůže, k níž napsal scénář právě Pavel Jurda, získal Cenu Marka Ravenhilla za rok 2019.

Kontext naší kulturní krajiny má tendenci jít do regrese – kulturně, historicky, politicky,
ale i občansky. Vidíme opakované snahy o přepisování dějin, ale můžeme sledovat hrstku „válečníků“, strážců majáků, poutníků – kteří zemi opouští, a vytváří tak jinde podmínky pro záchranu a udržení základních hodnot lidských i kulturních. Jejich příběhy bývají často dramatické, plné konfliktů a situací hodných údivu a vyprávění. Mnozí z nich dar vyprávění mají – a to je nejlepší konstelace pro veliké vyprávění divadelní. Jistě – exil není fenoménem české kultury, ale je jakýmsi přirozeným důsledkem pohybu moci a sil v jednotlivých společnostech. Z potřeby pochopení některých rysů naší národní povahy ty výraznější a jiné často stavíme mimo vlastní prostor. Do exilu! Osudy a životy Zdeny Salivarové a Josefa Škvoreckého jsou silným podnětem ke vzniku divadelní inscenace.

 „Emigrace není ani dobrá ani zlá, ani černá ani bílá… protože emigrace je vzorek národa. Jako když naberete vodu z rybníka, dole se vám usadí kal, pak voda světlí a světlí, až je navrchu průzračná. To je emigrace, vzorek národa, kde je zastoupeno všecko všecičko, co ten národ má.“

Zdena Salivarová

Člověk v emigraci tak psaním může vyhledávat sám sebe. Může potvrzovat hodnoty
a identitu. Může rekonstruovat přetrženou identitu s domovem. Může se pokusit zachránit. Příběh Zdeny Salivarové a Josefa Škvoreckého je ve smyslu předešlého příběhem zřetelným. Lidským a silně inspirativním.

 

 

Tomáš Ráliš

Jednorožci v době hájení

režie: Adam Steinbauer
premiéra: 31. května 2025 - Studio

Už na to nemysli. Je to jen zlý příběh.

Měla se vrátit do půlnoci, aby neprobudila temnotu v srdci vlka. Co vám to připomíná?
Kdo by neznal Popelku či Červenou karkulku? Všichni jsme pohádky alespoň chvíli poslouchali, četli, nebo si dokonce na ně hráli. Na boj se zlem, čímsi nepřátelským
a tajemným, co v dospělosti nabývá mnohem konkrétnějších podob. S tím, čeho se dnes
a denně bojíme. Někde uvnitř. A někde uvnitř zůstala zřejmě i víra, že když zahyne zlo
(a někdy se to podaří), bude lépe, a bude lépe i na duši. Můžeme vyprávět pohádky v jejich klasické podobě. Ale můžeme to zkusit také jinak. Co by dnes bylo s dívkou typu Locika, dívkou bydlící kdesi vysoko ve věži, z níž, zdá se, není úniku?

Za sedmero sídlišti, sedmero parkovišti, byly a budou pohádky v krevním řečišti. Přímo
před námi z důvěrně známých obrazů náhle vyvstává příběh, který groteskní formou nekompromisně odhaluje bolavé fenomény současnosti a pojmenovává naše mnohdy nevyřčené úzkosti a obavy. Iniciace skrze příběhy, které možná vůbec nedopadají dobře, které nekončí oním donedávna samozřejmým happy endem. Zranitelnost dnešních dětí
a dospívajících… jsou až příliš křehcí a přecitlivělí, nebo tlak okolního světa a jeho nastavení jsou natolik neúnosné, že bolest a úzkost jsou logicky nedílnou součást jejich nitra? Co když pohádky už pro ně žádné vysvobození nenabízejí, protože si je realita nemilosrdně urve po svém?

Tomáš Ráliš, výrazná osobnost současné české dramatiky (a držitel několika ocenění), napsal Jednorožce v době hájení přímo pro Švandovo divadlo. Jako výchozí inspiraci pro svůj nový text si zvolil několik klasických pohádek ze sbírky bratří Grimmů. Nápaditě je přenáší
do souřadnic dneška, a to nejen díky pozměněnému časoprostoru, ale především skrze perspektivu náhledu na daný příběh. Do jeho středu často staví ženskou hrdinku, bytost racionální i iracionální, pohybující se na hraně reality a snu. K režii textu Tomáše Ráliše byl přizván jeho vrstevník a neméně pozoruhodný tvůrce, režisér a autor Adam Steinbauer.

 

13. 6. 2024